Historie Maltu

Skupinka ostrovů uprostřed Středozemního moře byla místem, kudy doslova kráčela historie. Zanechala po sobě tolik památek, že je až s podivem, že se na tak malou rozlohu všechny vejdou. Nejstarší dějiny (asi od let 5000 do přibližně 800 př. n. l.) nemohou být bohatší. Maltské a gozitánské neolitické chrámy pod širým nebem vznikaly během dlouhého období v letech 4100 až 2500 př. n. l., v době měděné, avšak i z neolitu jsou na Maltě zachovány např. pozůstatky keramiky z období bohatší. Gozitánci vyčítají Malťanům, že se na Gozo přijíždějí veselit, přivážejí drogy, ruší noční klid a dokonce i kradou na polích. Tato rivalita však zůstává jen podtónem ve vztazích obyvatel obou ostrovů.




Fénické a punské (kartaginské) období v letech 800 až 218 př. n. l. zanechalo na maltském souostroví mnohé stopy. Féničané měli v Birgu (Vittoriose) ve Velkém přístavu svou obchodní stanici a dost možná i název Malta pochází z fénického maleth, což znamenalo chráněné útočiště či přístav. Punská říše se svým Kartágem v blízkém dnešním Tunicu si během válek s Římem založila na Maltě důležitou námořní základnu. V první punské válce sice Maltu Římané roku 257 př. n. l. zpustošili, avšak teprve skončená druhá punská válka (roku 218 př. n. l.) ukončila navždy také punskou kolonizaci.

Na dobu římské kolonizace, jež trvala celých 536 let, od roku 218 až do roku 318 n. l., se zachovalo bohužel jen málo památek. K nejlépe udržovaným patří římská vila v Rabatu, podobná vila na Goze, u pláže Ramla, rekonstruována nebyla. Malta byla v těchto dobách proslulá svým medem, látkami a hlavně plachtovinou. Křesťanství na Maltu přinesl roku 60 (“díky” svému ztroskotání) sv. Pavel se sv. Lukášem. Byli úspěšní již od samého počátku: tehdejší římský guvernér Publius se stal prvním maltským biskupem. Léta 318 až 1090 patří k temným časům v historii souostroví. Z období nadvlády Byzance se mnoho nedochovalo ani v písemných ani hmotných pozůstatcích. Po roce 870 připadla Malta arabským kalifům a po dlouhá léta ze koexistovalo křesťanství i islám. Prameny tvrdí, že valná většina se křesťanství zřekla. Mezi několik málo památek patří hradby kolem Mdiny a opevnění v Birgu (Vittoriose).

Normané (kníže Roger vypudil Araby roku 1090) přišli nedlouho poté, co si Vilém Dobyvatel podrobil Británii. Snad i maltská vlajka má původ v tom, že ve snaze získat přízeň místních obyvatel rozťal svůj kostkovaný červenobílý praporec na dvě poloviny, a ta jedna už Maltě zůstala. Po tomto období následovali vábové (1194 až 1266), krátce pak Angevinská dynastie z Francie (1266 až 1283) s nešťastnou, avšak naštěstí krátkou vládou pološíleného Charlese z Anjou. Byla vystřídána Aragonci a Kastilci, španělskými dynastiemi, jejichž vlády přinesly dobré i zlé. Aragonci používali Maltu jako zástavu při svých hazardních výbojích i půjčkách, a založili tradici maltské šlechty i jakési místní samosprávy (Universitá) na obou ostrovech. Když roku 1412 Aragonci vymřeli, ujali se vlády Kastilci a ani oni nebyli příliš starostlivými pány. Roku 1419 král Alphonso V. zvýšil daň z vína pod záminkou vybudování pevnosti na Cominu, jež by zabránila neustálým pirátským nájezdům. Vybrané peníze však utratil, a nejen to – následující rok se ostrovy ocitly propůjčeny za 30 000 zlatých florinů jednomu z jeho věřitelů. Až o osm let později (1428) se král dal na pokání a povolil zakládání kostelů. Celá tato desetiletí byla obdobím hladomorů, epidemií a nájezdů korzárů a Turků.

Johanité – suverénní vojenský a špitálnický řád sv. Jana z Jeruzalému, Rhodu a Malty byl založen roku 1048. Jeho rozvoj začal po první křižácké výpravě roku 1099, ze všech svých sídel byl postupně vyhnán Turky. Maltě vládli johanité od roku 1530. Velmistr L´Isle Adam musel skoro osm let klepat na dveře vládců Evropy, než Maltu johanité dostali.

Dárcem byl Charles V., španělský císař, který věřil, že mu řád pomůže v boji s piráty a Turky a že přispěje k obraně jeho území v Tripolitánii (darovací dekret je uložen v Bibliotéce ve Vallettě). Nebyla to země bohatá, naopak – neúrodná, bezlesá, holá, s nedostatkem vody, sužovaná nájezdy korzárů, těžko hájitelná a pouze se 12 000 zbídačenými obyvateli. Velmi brzy byli johanité Turky a piráty – jež často byli v jejich službách – pronásledováni i na Malťě a Goze. Také Tripoli bylo přes snahu johanitů toto africké předmostí udržet nakonec dobyto. Zdálo se, že vítězné tažení Osmanské říše se nedá zastavit, pouze Malta s Gozem stály Turkům v cestě a bránily opanování celého Středozemního moře. Roku 1565 se sultán Sulejmán Velký rozhodl zničit johanity navždy. 181 lodí, přeplněných více než 35 000 bojovníky, se 18. května objevilo u břehů Malty. Tehdejší velmistr johanitů de la Valette proti nim mohl postavit 541 rytířů a jejich ozbrojených sluhů, asi 4500 vojáků špatně vycvičené maltské milice a oddíl 1 200 italských a španělských pěšáků. Horečně verbovaní branci a otroci nakonec doplnili vojenskou sílu na odhadovaných 8500 až 9000 mužů.



I když se k Turkům už 2. června přidalo dalších 1500 žoldnéřů piráta Draguta a třebaže johanitům přišlo na pomoc 8000 vojáků vyslaných sicilským místokrálem Donem Garciou de Toledo velice pozdě, až 7. září, johanité přece zvítězili. Na Maltě zahynulo 30 000 Turků a pirátů, vítězství mohlo oslavit jen 600 původních johanitských obránců. Křesťanská Evropa si vydechla a Osmanská říše spěla k dalším porážkám. Johanité obdrželi mnoho darů a především potřebných peněz. Hlavní město Malty, Valletta, byla vybudována již sedm let poté, co na těchže místech stávaly turecké kanóny. Jean de la Valette se jejího dobudování však nedožil. Další velmistři přidávali nová opevnění a strážní věže, stavěly se vodovody a paláce. Velmistr de Verdalle za své vlády v letech 1581 až 1595 omezil dosavadní pravomoci maltské samosprávy (Universitá), v jeho době zemřelo také asi 15 procent obyvatel při morové epidemii. Vysloužil si však jako jediný z mnoha velmistrů johanitů kardinálský klobouk. Díky dalším hradbám, pevnostem a strážním věžím (mapř. Velmistři bratři Cotonerové v letech 1660 až 1680) ustály ničivé nájezdy. Zemětřesení na konci 17. století zničilo kromě katedrál ve Mdině a na Cittadelle i mnoha civilních staveb. Velmistr Perellos nechal postavit a kromě jiného zmodernizoval válečné námořnictvo. Když roku 1720 zemřel, málokdo tušit, že johanité samotní se v Evropě, která se už přestala zajímat o dobytí Jeruzaléma a Svaté země, stávali anachronismem.

Posledním velmistrem vládnoucím na Maltě byl Němec von Hompesch. Udělal osudnou chybu, když přijal nabídku ruského cara Pavla I. A založil ruskou jazykovou sekci (langue) johanitů. Rozzuřil tím Napoleona Bonaparte natolik, že se na své cestě do Egypta (472 lodí 50 000 vojáky) na Maltě zastavil a požádal “o načerpání vody”. Velmistr Hompesch dva dyny váhal – a po měsíce připravovaná vzpoura francouzské jazykové sekce johanitů vypukla, a k tomu, aby nejlépe opevněný zemička v celé Evropě padla bylo třeba jen několika málo výstřelů. Von Hompesch byl “přesvědčen”, jak je dobré se vzdát a dostal od Napoleona milostivé povolení, že si johanité smějí spakovat své věci a během tří dní a odejít navždy, francouzští johanité ovšem zůstat směli.

Maltské obyvatelstvo dostalo novou vládu i mnoho nových slibů. Napoleon Bonaparte setrval na Maltě pouhých šest dní, ale během nich – samozřejmě v součinnosti s novým guvernérem Malty Vauboisem – vyloupil snad všechno: chrámy, paláce, zbrojnice… Maltské obyvatelstvo jen ohromeně přihlíželo. Naložené poklady odpluly s Bonapartem na jeho lodi L´Orient a skončily s ní na mořském dně jen o dva měsíce později, když byla admirálem Nelsonem potopena při Bitvě na Nilu. Generál a guvernér Vaubois zůstal na ostrovech pouze se čtyřmi tisíci muži a dělal chybu za chybou – prosazoval nepopulární zákony a popudil si proti sobě maltské kněžstvo už i tím, že pořádal aukci pokladů, uloupených v Karmelitánském kostele ve Mdině. Strhla se šarvátka, první francouzský důstojník byl Malťany zabit a tím počalo protifrancouzské povstání (2. září 1798). Vaubois se se svým vojskem stáhl za vallettské hradby (Malťané byli jediní, kdo kdy Vallettu obléhal!) a toto obléhání přešlo v bitky a přepady, do nichž se zapojili i Portugalci a především Britové, které si Malťané pozvali na pomoc. Po Napoleonově neúspěšném egyptském tažení se morálka obležených a vyhladovělých Francouzů hroutila a 5. září 1800 se generál Vaubois vzdal. Britský kapitán Alexander Bell se pak v říjnu ujal “dočasné” správy ostrovů.

Maltské souostroví bylo britskou kolonií sice až od Pařížské smlouvy v roce 1814, avšak během oněch čtrnácti let už byli Britové na Maltě pevně usazeni. Smlouva z Amiens v roce 1802 sice Maltu opět “navrátila” johanitům, avšak k ohromení Evropy Malťané samotní je nechtěli . Měli k tomu mnoho dobrých důvodů – johanitský řád byl na mizině, bez významného velmistra a určitě by jim neposkytoval záruku dobré ochrany. Jakýsi britský protektorát, trvající celých dvanáct let, jim vyhovoval více a tak byla obratným diplomatickým manévrováním Malta nakonec přiřazena k početné skupině nových kolonií krále Jiřího III. První britský guvernér, Sir Thomas Maitland (říkalo se mu “King Tom”) nelenil – jedním z jeho prvních nařízení byl zákaz Universitá. Zavedení britských zákonů následovalo ihned poté. Zbytek 19. století mnoho nového nepřinesl. Malta byla velkou britskou námořní základnou a kasárnami pro britské vojsko.

Krymská válka (1854 – 1856) přinesla jistou perspektivu, když čilejší ruch v přístavu inspiroval některé maltské obchodníky k odvážným a namnoze úspěšným pokusům o zapojení do mezinárodního obchodu. Po otevření Suezského průplavu (1869) se tento trend ještě prohloubil. Budovala se opevnění (Victoria Lines) a doky, angličtina začala vytlačovat italštinu, kterou dosud mluvili vzdělanější Malťané, jejich vlastní řeč – Malti – byla stále jen kuriózním dialektem. Pokusy o získání větší autonomie se odehrály v letech 1835, 1849 a 1887, avšak to, co se podařilo klopotně získat, o pár let guvernér, zástupce britské vlády, zase zrušil. Na počátku našeho století mělo souostroví asi 185 000 domácích obyvatel. První světová válka oživila opět “špitálnickou” úlohu Malty – bylo zde léčeno na 25 000 raněných a nemocných vojáků, především po dardanelské ofenzivě. Po skončení války vypukly na ostrovech (7. června 1919) hladové bouře. Nastal zápas o výraznější místo maltské řeči při úředním jednání, zesílila snaha o větší autonomii (s jistým úspěchem v roce 1921), avšak světová krize přinesla její opětovný zánik (1930). O dva roky později ji Britové přece jen milostivě povolili, aby ji definitivně zrušili roku 1933. Rozčarovaná maltská inteligence, šlechta a část obchodníků se počaly stále s větším zalíbením dívat k sousední fašistické Itálii, kde Mussolini hlučně prohlašoval, že Malta je “jednou z italských provincií”, a rozhodl se ji získat. Když se 10. června 1940 Itálie přidala k hitlerovskému Německu, váhal Mussolini jen jediný den – druhý den ráno zažila Malta první nálet jeho letectva a počíatla první oběti. Do konce téhož roku jich bylo 211. Většina pum dopadla na obce kolem Velkého přístavu. Po zhroucení italské obrany v severní Africe se do boje na tomto území vložil Rommeluv Afrika Korps (1941) a Luftwaffe dostala za úkol Maltu neutralizovat. Spolu s Italy uskutečnila 963 náletů. Budova Opery ve Vallettě, jejíž trosky jsou k vidění i dnes byla jednou ze 30 000 budov zničených v letech 1941-42.

Během 2994 náletů zahynuly tisíce civilistů a vojáků a potopeny byly statisíce tun nákladu přepravovaného loďmi. Po kapitulaci Rommelových vojsk a invazi Spojenců na Sicílii si konečně Malta vydechla.

Poválečné roky přinesly “novou” ústavu s určitou autonomií, byla však téměř kopií té z roku 1921 a časy se už radikálně změnily. Malťané vystřízlivěli hlavně po Suezské krizi v roce 1956. Obě hlavní strany šly do voleb v roku 1962 s požadavkem nezávislosti. Po následných jednáních ji Malta obdržela 21. září 1964. Byla však přinucena podepsat desetiletou dohodu o vzájemné obraně a otevřít se i jako základna NATO. Spíše prozápadně orientovaný Nacionalistický strana prohrála v roce 1971 volby a vítězní Labouristé se orientovali na východoevropské a asijské komunistické země, avšak snažili se i o prosazení Malty jako státu neutrálního a nezúčastněného.

Základna NATO byla zrušena a poslední britský voják opustil maltské břehy 31. března 1979. Labouristé vládli až do května 1987, kdy je vystřídali nacionalisté. Obě strany mají diametrálně odlišné zahraničně politické názory, opoziční LabourParty např. nesouhlasí s maltskou přihláškou do Evropského společenství a účastí Malty v Partnerství pro mír.