Historie Chorvatska

Chorvatsko je oblastí, kde se po staletí protínaly různé kulturní, sociální, politické i náboženské aspekty, ze kterých pocházely mnohé válečné konflikty. Oblast byla obydlena již ve střední době kamenné. Ve starověku zde sídlili Ilyrové, kteří dali této oblasti také její název – Illyrie. Tyto kmeny se musely od 3. století př. n. l. bránit rozpínavosti Říma a ve 2. století př. n. l. se oblast stala římskou provincií. V područí římské říše zůstalo území po dlouhá staletí. Když došlo v roce 395 k rozdělení římské říše na Západní a Východní, stala se Illyrie součástí Východořímské říše, později zvané podle hlavního města Byzantské.




Tehdy již celé pobřeží trpělo nájezdy barbarských kmenů – Hůnů, Vandalů, Vizigótů a Langobardů. V 6. století podnikali do oblasti mohutné nájezdy Avaři a Slované, kteří se zde usídlili. Oblast byla stále pod vlivem Byzance. V průběhu 9. století se podařilo Chorvatům, kteří zde sídlili již od 7. století, vytvořit vlastní stát – Chorvatské království s vládnoucí dynastií Trpimirovců. Když byl její poslední člen, král Zvonimir, na konci 11. století zavražděn, došlo k vytvoření personální unie mezi Uhrami a Chorvatskem, které trvalo bezmála celé tisíciletí. Od této doby byly dějiny Jadranského pobřeží úzce spjaty s historií Uher. Přesto byla oblast místem častých konfliktů a střetů zájmu mezi sílícími Benátkami, Araby a později Turky. V roce 1409 získaly Benátky většinu území od Uher a ovládaly pobřeží až do roku 1797. Zcela specifický osud měl Dubrovník, který se jako velký přístav dokázal osamostatnit a dal vzniknout tzv. Raguské republice, která trvala od roku 1382 až do roku 1808. Velké nebezpečí pro celou oblast představovali Turci, kteří od 14. století pronikali do Evropy. Nepodařilo se je zastavit ani v bitvě u Moháče v roce 1526, kde padl i český král Ludvík Jagelonský. Dnešní Chorvatsko patřilo tedy částečně pod nadvládu Benátek, Turků i habsburské monarchie.

Turecký vliv začal na počátku 18. století postupně slábnout a stále větší část dnešní země se dostala pod habsburskou nadvládu. Změna přišla za napoleonských válek, kdy Napoleon po vítězství nad spojeneckou armádou zřídil Vídeňským mírem tzv. Ilyrské království, jež existovalo do roku 1815, kdy se území dostalo opět pod nadvládu Habsburků. V bouřlivém roce 1848 došlo k vyústění nespokojenosti se sílícími maďarizačními snahami a chorvatská armáda pod vedením bána Jelačiće bojovala proti Maďarům. V područí monarchie zůstalo Chorvatsko až do roku 1918.

Na základě mírových smluv vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později přejmenované na Jugoslávii. V jejím čele stál král Alexandr Karadordević který v roce 1929 nastolil diktaturu. O pět let později byl v Paříži zavražděn chorvatskými nacionalisty. Za války ustavili chorvatští separatisté Nezávislý stát Chorvatsko, který bojoval na straně Německa. Když byl režim v roce 1941 svržen, rozpoutala se v zemi nelítostná válka. V čele partyzánů stál Josip Broz Tito. Po válce se právě on postavil do čela nově vybudované Jugoslávie. Nový stát pod pevnou rukou Tita patřil sice mezi komunistické státy, ale zároveň si uchoval některé výhody západního světa. Když v roce 1980 Tito zemřel, sílící národnostní i náboženské rozpory vedly k rozpadu Jugoslávie a k následným krvavým konfliktům. Chorvatsko si svoji nezávislost vybojovalo v roce 1991, ale válka skončila teprve v roce 1995, do té doby se o klid na sporných hranicích starala Organizace spojených národů, region Východní Slavónie připadl Chorvatsku až v roce 1998. V průběhu války bylo napácháno mnoho škod. Ještě i dnes je na některých místech v Dubrovníku vidět pozůstatky sedmiměsíčního ostřelování. I díky turismu se poválečné Chorvatsko rychle vzpamatovalo a stalo se opět jednou z nejvyhledávanějších evropských destinací.