Diokleciánův palác (Chorvatsko - Split)

Diokleciánův palác byl vybudován ve 4. století. Ve zdech někdejšího Diokleciánova paláce dosud žije na 3 tis. lidí. Přesto však je a zůstane historickou skutečností, že se toto město doslova zrodilo z římského císařského paláce. Byť i částečně v troskách, zmrzačený přečetnými přestavbami a přístavbami, zůstává tento palác, nejvýznamnější antická památka na území Chorvatska a jedna z nejcennějších římských architektur na světě, předmětem nadšeného obdivu statisíců návštěvníků Splitu. A nebylo proto divu, že byl Diokleciánův palác zařazen organizací UNESCO mezi nejcennější památky kulturního dědictví lidstva.




Je to stavba natolik unikátní, že se nedá s ničím, co se z antiky zachovalo, srovnat. Čas nyní pracuje ve prospěch paláce, neboť poslední architektonický průzkum, po vyčištění odpadu a rumu v jeho sklepeních odkryl vůbec největší a nejzachovalejší antický prostor. O architektonickém uspořádání nejpřepychovějšího tj. císařského traktu paláce, svědčí právě tyto podzemní prostory, neboť svými rozměry, členěním a půdorysem odpovídají prostorovému členění soukromých reprezentačních síní císaře Diokleciána, které se nacházely přesně nad nimi. Palác byl postaven jednak jako opevněný vojenský tábor (byla v něm i malá vojenská posádka), ale především jako přepychové sídlo s výrazně orientálními prvky. Stavitelé, které si právě z východu přivedl, byli vynikajícími mistry.

Málo kde na světě došla pozdně římská monumentalita takového výrazu jako v nejobdivovanější části paláce – na peristylu – otevřeném prostoru v srdci paláce, se sloupovým mramorovým ochozem (dnes se tu konají operní představení, především Verdiho Aida). Vznešenost místa podtrhával prothyron, závěr peristylu, vyvýšený asi o 1 metr. Právě zde sedával ex-císař, oděný v diadém a skvostná orientální roucha, jak to odpovídalo jeho až asiatské zálibě v nádheře, zde přijímal i cizí poselstva, která před ním padala na tvář na mramorovou dlažbu peristylu. Dioklecián chtěl za své vlády čelit neutěšeným vnitřním poměrům v římské říši rozsáhlou reformou vládní, vojenskou a správní. Jen minimum reforem však bylo úspěšných a přežily svého tvůrce, většina jich skončila úplným fiaskem. Stát za něho už nebyl pro občany, ale občané pro stát. V úsilí o mravní obrodu říše se zasazoval o návrat ke starým hodnotám, mj. o obnovu starého kultu pohanských bohů.

Božské pocty požadoval i pro sebe jako císaře. Proto vyhlásil nelítostný boj vyznavačům nového náboženství, křesťanům, kteří byli v jeho očích jako odpůrci pohanských bohů, nepřáteli státu. I když hlavní pronásledování křesťanů trvalo za něho v západní části říše jen dva roky (ve východní části pokračovalo ještě po Milánském ediktu téměř 10 let), znamenalo vzhledem ke své systematičnosti, důkladnosti a organizovanosti životní ohrožení pro mladou církev. Počet umučených a popravených křesťanů byl vysoký, ale na druhé straně křesťanství sílilo prolitou krví mučedníků. Podle pozdně antických pramenů Dioklecián sám nenáviděl křesťany a byl si plně vědom dosahu a rozsahu pronásledování.

Po své abdikaci respektive po prvním ediktu o zastavení pronásledování křesťanů se Dioklecián začal ve svém paláci obávat jejich pomsty. Nepřijímal návštěvy, žil téměř osaměle v neustálé strachu a hrůze o život, všude viděl stíny zabitých a umučených, podezříval i své nejbližší ze spiknutí a úkladů, což podlomilo jeho fyzické i psychické zdraví. Jak se uvádí, bloudil pološílený komnatami paláce a čekal na smrt. Alespoň tak popisují konec Diokleciánova života raně křesťanští autoři. Bylo ironií osudu, že se musel ještě dočkat Milánského ediktu (v r. 313), kterým Konstantin zrovnoprávnil křesťanství s pohanským kultem. Zemřel v r. 313 nebo 316. Palác pak ožil zejména po zničení sousedních Salon avarskými hordami, kdy se uprchlíci z tohoto města začali uchylovat do pevných zdí paláce postupně si jej přizpůsobovali svým potřebám. A to byl vlastní vznik města Splitu.

Díky své historické hodnotě byl již v roce 1979 přijat na Seznam světového dědictví UNESCO.