Základní informace o Dubrovníku

Velký přístav na jihu Dalmácie je přezdíván právem Perlou Jadranu. Město založili v 7. století uprchlíci z města Epidauru. Jeho původní název zněl Ragáda. Postupně se dostalo pod nadvládu Byzantinců, Benátčanů a Maďarů. V roce 1382 se vyplatilo ze závislosti na uherském králi a založilo nezávislou Raguskou republiku. Tehdy se dočkalo také největšího rozkvětu. Republika zanikla až na konci 18. století. Město, bezmála zničené sedmiměsíčním obléháním za občanské války na sklonku tisíciletí, se může pochlubit nejen nádhernou krajinou, ale především bohatostí svých památek. Nejznámější jsou mohutné hradby, kostel sv. Blažeje, Knížecí palác nebo pevnost sv. Jana.




V tom „pravém“ – tedy historickém – Dubrovníku, založeném už před čtrnácti stoletími uprchlíky, kteří přežili avarský nájezd na nedaleký Cavtat, trvale žije jen pět tisíc lidí, takže je městem, které je možné z okolních kopců přehlédnout jedním pohledem. Stejným zážitek jako pohled z perspektivy racků, plachtících u odpočívadla na asfaltce nad Dubrovníkem je však každý krok jeho strmými uličkami, které z příkrého svahu hory Srd stékají na třistametrovou promenádní třídu Stradun. Pod mramorem jejích dlaždic se už osm století skrývá někdejší bažinatý kanál, oddělující latinské sídliště od slovanského. Celý Dubrovník je jen jedna velká pěší zóna. Třemi vstupními branami totiž nesmí projet žádné soukromé auto. Zásobovací vozidla sem smějí vjet jen časně ráno, přes den jsou povoleny už jen tři výjimky – sanitky, hasiči, svatebčané. Pěším však nepatří jen úzké dubrovnické uličky, ale i impozantní hradby, jimiž je celé město obehnáno. Široké jsou šest a vysoké až třiadvacet metrů, kolem dokola měří bezmála dva kilometry.

Kamenné domy a domky se tulí až přímo pod ně, jejich obyvatelé si už dávno zvykli na to, že jim zvědaví turisté doslova a do písmene nahlížejí do hrnců i do ložnic a bez sebemenších zábran vaří, hrají si s dětmi nebo pospávají při odpolední siestě před očima i kamerami turistů. Z mohutné obranné pevnůstky Minčeta Dubrovník vypadá jak moře barevných střech, jejichž prejzy jsou zabarveny patinou věků. Novotou září jen tam, kam počátkem devadesátých let dopadly miny a zápalné granáty jugoslávské armády, která se blokádou města a jeho ostřelováním z vrcholků nad ním bezohledně snažila zabránit jeho přičlenění k ostatnímu Chorvatsku. Tak jako přežil většinu všech ostatních pokusů o jeho ovládnutí, požárů a zemětřesení, kterých za více než tisíc let jeho existence bylo nepočítaně, však Dubrovník odolal i těmto útokům. Jizvy na jeho tváři jsou již z valné míry zaceleny a město je opět tím, čím bylo ve svých dějinách – jedním z nejkrásnějších na pobřeží Středomoří.

Mapa města