Historie Irska

Prvním historicky doloženým obyvatelstvem byli Keltové. Jejich kultura zde zažívala vzestup v 9. století. Irové přijali velmi záhy křesťanství (432) a to také velmi významně ovlivnilo jejich kulturu. Středisky křesťanství byly zejména kláštery, které se staly i centry významné misijní činnosti. Iro-skotské misie jsou spojeny se jmény Columbus, Culubanus a Bonifác.




Vládu nad Irskem si dělila řada klanových království. V 5. století se stal král z Tary zakladatelem dynastie Uí Néill a její králové byly považováni za nejvyšší krále ostrova. Mezi čtyři historické provincie Irska patřil Ulster na severu, Leinste na jihovýchodě, Monster na jihozápadě a Connaught na západě.

Koncem 8. století musela země čelit nájezdům norských a dánských Vikingů, ty založili i některá města (Dublin, Limerick). Poraženi byli Vikingové v bitvě u Clontarfu v roce 1014 králem Brianem Bóruma. Koncem 11. století začaly nájezdy anglo-normanských feudálů. V roce 1171 byla uznána anglická svrchovanost částí z místních vládců, ty pak vládli pod anglickou nadvládou. V roce 1259 bylo Anglií obsazeno rozsáhlé území kolem Dublinu a to byl počátek zabírání území anglickými osadníky. Prakticky nezávislé poté zůstali už jen oblasti uvnitř a na západě ostrova. V roce 1541 se Jindřich VII prohlásil králem Irska. Irsko se stalo první anglickou kolonií a to zejména díky velmi brutálnímu potlačení odporu Oliverem Cromwellem. Částečné autonomie dosáhlo Irsko roku 1782. V roce 1801 byla ale země násilně připojena k Velké Británii a zanikl jak irský parlament, tak i zbytky autonomie.

Po skončení první světové války došlo v zemi k občanské válce, která vedla k rozdělení ostrova na dvě části. Severní Irsko zůstalo součástí Velké Británie, na zbytku území vznikla roku 1937 Irská republika. V druhé světové válce si Irsko zachovalo neutralitu. Od roku 1973 je země členem EHS, ES, dnes EU.