Historie Španělska

Pyrenejský poloostrov byl osídlen lidmi již mnoho tisíc let před naším letopočtem. Žily zde četné iberské, později (od 5. stol. př. n. l.) i keltské kmeny. Často pak vznikaly jejich smíšením kmeny Keltiberské. Na jihu Pyrenejského poloostrova zakládají několik kolonií Féničané, a zakládají i nejstarší město Evropy Cádiz (1100 př. n. l.). O východní pobřeží se zase zajímají Řekové. Právě z řečtiny pochází slovo Iberia (podle řeky Iber = Ebro). Postupně však jak Féničané, tak Řekové byli vytlačování Kartaginci. Ti ovládli celé španělské pobřeží a po první Punské válce si zde zřídili nové mocenské centrum namísto Sicílie, odkud byli vyhnáni Římany. Avšak po druhé Punské válce ovládli již celý poloostrov právě Římané.




Za římské nadvlády zem vzkvétala, stavěli se četné silnice, akvadukty, divadla, lázně a mnohé další a Hispánie se postupně stala po Itálii druhou nejvýznamnější součástí Říše Římské. Období rozvoje skončilo vpády germánských kmenů, nejdříve Franků, Alamanů a později hlavně Vizigótů, kteří nakonec ovládli celou Hispánii (okolo roku 410). Z iniciativy protivníků Vizigótského krále, roku 711 přišli přes Gibraltarskou úžinu do země severoafričtí muslimové (maurové). Ti si během několika let podrobili celý poloostrov a změnili tím tvář celé země od zbytku Evropy. Díky toleranci k ostatním náboženstvím získali podporu celkem početné části obyvatel. Mocenským centrem bylo město Córdoba a Emírové, kteří odtud vládli, udělali z Córdoby největší, nejcivilizovanější a nejbohatší město Evropy té doby (okolo 10.stol.). Postupně se však země začala rozpadat na menší nezávislé království, které navzájem proti sobě soupeřily a tím se oslabovaly. K moci se dostávali méně tolerantní panovníci, kteří zacházeli tvrdě s křesťany i židy na jejich území. Ti museli často konvertovat k isláu nebo odejít do křesťanských království.

Od roku 722 křesťané zahajují takzvanou Reconquistu neboli znovudobytí Španělského poloostrova. Postupně vzniká několik Křesťanských království, z nich nejvýznamnější byla Kastilie a Aragonsko. Ta se v roce 1479 spojila sňatkem Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského. V roce 1492 se jim podařilo dobýt Granadu a vyhnali tak poslední Muslimské vládce, čímž bylo opět sjednoceno celé Španělsko. Ve stejném roce byla dobyta i Amerika Kryštofem Kolumbem a Španělsko se tak začalo soustředit na dobývání Nového světa.

U moci nad celých Španělským královstvím byli tedy nyní Habsburkové. Za jejich vlády (Filip II.) se stalo Španělsko nejmocnějším státem Evropy. Jedním z jeho nejvýznamnějších rozhodnutí bylo také přesunutí hlavního města do Madridu. Po vymření rodu Habsburků po meči (posledním byl Karel II.), na španělský trůn po dlouhých sporech usedl Filip V. z rodu Bourbonů, kteří zde vládnou dodnes. Ty vystřídal na krátké období za Napoleonských válek Napoleonův bratr Josef, ale díky velké nevoli obyvatelstva a za pomoci Angličanů se na trůn opět vrátili Bourboni. Této nepřehledné situace využily španělské zámořské kolonie a začaly postupně vyhlašovat nezávislost.

Následné 19. století bylo celé ve znamení bojů mezi konzervativními monarchisty (pod vedením dona Carlose) a liberálními zastánci ústavy. Po první občanské válce v letech 1833-1839 se na trůn dostali liberálové v čele s Isabelou. Po několika dalších válkách (hlavně Americko-Španělské v roce 1898) ztratilo Španělské království nadobro i zbylé kolonie – Kubu, Filipíny, Portoriko a Guam.



Počátek 20. století byl ve znamení klidu, hospodářského a ekonomického rozvoje. Až do nastolení diktatury generála Miguela Primo de Rivery a odchodu španělského krále do exilu. Jedná se o období druhé republiky, kdy sílí sociální a politické nepokoje a vyúsťují v krvavou občanskou válku. Stojí zde proti sobě rebelové (nacionalisté) vedení Francem, proti Lidové frontě (republikáni). Tato válka proslula krutostmi páchanými na civilním obyvatelstvu, především při náletu Němců na město Guernica (tato událost vedla Pabla Picassa k vytvoření jeho slavného stejnojmenného obrazu). Roku 1939 válka končí nástupem diktátora Francisca Franca (samozvaný vůdce – caudillo). Ten vládl Španělsku dlouhých 36 let.

Během druhé světové války si, stejně jako při první, Španělsko zachovalo neutralitu a postupně se dostávalo z izolace a stalo se spojencem západního světa ve studené válce. V roce 1955 byla země přijata do OSN. Velký ekonomický rozvoj zažívá země v 60. letech, díky podpoře Spojených států Amerických a rozvoji turismu zejména na pobřeží Costa Brava (Divoké pobřeží) a Costa del Sol (Pobřeží Slunce). Před svou smrtí generál Franco jmenoval králem Juana Carlose. Ten se však rozhodl pro přechod k demokracii, čímž dal celému Španělsku úplně nový směr. Roku 1982 se stalo součástí NATO, a roku 1986 vstoupilo do Evropské unie. Až do roku 1996 trápila zemi vysoká nezaměstnanost (22% – nejvyšší v Evropě), kdy se k moci dostala pravicová Lidová strana (Partido Popular = PP) a podařilo se jí nezaměstnanost citelně snížit. Roku 2002 zavedla země Euro místo doposud používaných Peset. Roku 2004 vyhrála ve volbách socialistická strana José Maria Zapatera, který se stal premiérem. Roku 2005 se kdysi konzervativní katolické Španělsko stalo první zemí na světě, které ve svém právním řádu povoluje sňatky homosexuálů a jejich právo adopce dětí.