Historie Bosny a Hercegoviny

Jak bylo již zmiňováno, historie Bosny a Hercegoviny byla dost pochmurná. Území Balkánského poloostrova skoro pokaždé figurovalo ve válečných konfliktech, ať už v dávné historii tak v novodobých dějinách. Bosna je brána mezi orientální Asii a multikulturní Evropou.

První počátky osídlení jsou datovány v době bronzové, území obsadil indoevropský kmen Ilyrů, který se později smísil s přicházejícími Kelty. Při stěhování národů se ilyrsko-keltské kmeny rozprostřely dále na jih, do Albánie. Ilyrové byla velmi rozvětvená rodina národů, zahrnovala Dalmáty, Histrijce, Liburny, Dokleáty a kmen Japodi. Živili se chovem zvířat a rybolovem. Těžili stříbro, ze kterého vyráběli řemeslné náčiní, zbraně a šperky. Obchodovali se Starověkým Řeckem. Příležitostně provozovali pirátství a loupení.




Po úpadku Řecka, na „trůn Středomoří“ nastoupil Starověký Řím, který silně expandoval svou mocí do všech stran a na Balkán nevyjímaje. A začala dlouhá etapa válčení mezi Ilyry a Římany. Boje trvaly přibližně 200 let. Vyhrál Řím a z Irylie udělal součást kolonie- Illyria. Illyria byla těžařskou oblastí. Z obyvatel se stali otroci, jejich původní kultura se propojila s románskou. Z mnoha mužů se stali vojáci a gladiátoři. Římané vládli od roku 9 n. l. až do pádu Říma, rok 476 n. l.

Vlády se ujímá Byzantská říše, s kterou přišla nejen nová kultura, ale především náboženství. V té době se svět začal podvolovat křesťanství a jeho různým odvětvím. V 6. stol. přicházejí ze severovýchodu Slované. Zabrali území až po Albánii. Začínají utvářet nové státní útvary. Bosna a Hercegovina ze západu patřila pod Chorvatské království a z východu Srbům. Jeden čas byla i součást Uherska.

Okolo roku 1350 vzniklo první Bosenské království, začala etapa největšího rozvoje společnosti. Prvním bosenským králem byl Stjepan Tvrtko I. Kotromanić, za nímž došlo k rozsáhlému územnímu rozmachu. Křesťanství, které dosud bylo prvotní vírou, ohrožovalo Bogomilství, učení Nového zákona. Po smrti Tvrtka I. se snažil rod Kotromančů vládu udržet, ale Bosnu nakonec ovládli Osmané.

Osmané změnili celý způsob dosavadního života v Bosně. Zavedli třídní společnost, půda se stala nejhodnostnějším majetkem, správa území byla převedena do Skopje (hlavní město Makedonie). Nastaly také rozdíly v náboženských poměrech. Většina Bosňanů byli dosud křesťané, Osmané byli muslimové. Podle nových zákonů byli muslimové nadřazení, což mělo za následek mnoho náboženských rozbrojů. Křesťané nemohli vlastnit žádný majetek, ani půdu, museli se odstěhovat z měst a platit zvláštní daň. Kdežto muslimové byli dosazováni na vedoucí pozice a měli velký majetek. Ovšem Osmané nepřinesli jen změnu do společnosti. Díky jejich vysoké hospodářské úrovni posílila města jako Mostar a Sarajevo, aby se staly obchodní centry. Dali také spoustu měst vystavět, především na obranu proti Rakousku-Uhersku. Společenské poměry mezi muslimy a křesťany vyvolávaly stále větší a větší konflikty. Na konci 19. století dochází k občanské válce. Správce pohraničí a bosenský generál Husejn Gradaščević byl vybrán do čela povstalců, kteří bojovali za autonomii Bosny a Hercegoviny. Dokonce se spojil s albánskými revolucionáři. Armáda Gradaščeviče si vedla ze začátku úspěšně. Do jeho řad se přidali i jiní správci pohraničí. Až nakonec v bitvě u Sarajeva (r. 1831) prohráli s vezírovým vojskem. Gradaščević žil poté v exilu v Rakousku. Poslední léta života dožil v Istanbulu. Jeho snaha vyvolala u obyvatel další vlny povstání. Toho využilo Rakousko-Uhersko. Po nátlaku na Osmany, se stala Bosna a Hercegovina rakousko-uherskou zemí. Tak skončila nadvláda Turků, trvala dlouhých 400 let.

Rakousko se v berlínské mírové smlouvě zavázalo, že v zemi nastolí pořádek a mír. Správa nad zemí připadla do rukou rakouského ministra financí. Investoval do průmyslu, zdokonalení zemědělství, školství a vzdělávání. Modernizace BaH byla velmi náročná a zdlouhavá. Některé společenské boje ještě neutichly. Situace mezi muslimy a křesťany byla stále vyhrocená. Většina měst byla převážně zemědělsky zaměřená.

Snaha o zlepšení situace byla úspěšná, ovšem jen po stránce hospodářské. Z Chorvatska a Srbska přichází nacionalismus. Rakousko se snažilo o potlačení této recidivy. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny byli naprosto pohlceni myšlenkou na samostatný a jednotný stát. Rakousko se rozhodlo, že se území vzdá. O území se ihned přihlásili Osmané, Rusko a Srbové. Došlo k politické krizi, toho využili Srbové. Když Srb Gavrilo Princip zatřelil 28.06.1914 rakousko-uherského následovníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este.

Rakousko-Uhersko tento čin vzalo jako podnět k válečnému konfliktu se Srbskem. Konflikt nakonec přerostl do mezinárodního měřítka, z čehož vzešla 1. Světová válka. Mnoho Bosňanů narukovalo do řad rakousko-uherské armády. Jak již víme, Rakousko-Uhersko válku prohrálo a rozpadlo se.



Z rozpadu vzniklo také nové seskupení Chorvatů, Srbů, Slovinců a Bosňanů v království. Politicky převažoval nacionalisticky směr Chorvatů a Srbů. Bosňané to neměli v novém státě jednoduché. Hospodářsky byli slabší a pořád zde přetrvávala náboženská rivalita. Srbové území rozdělili tak, aby úplně vymazali územní existenci Bosny. Země byla rozdělena na tzv. banáty (bánoviny). Chorvati a Srbové svou pozornost museli přesunout na vzrůstající hrozbu Třetí říše. Třetí říše postupně obsadila celou střední Evropu a nakonec 6. 4. 1941 i Jugoslávii. Bosna nyní patřila pod zabrané Chorvatsko. Stejně jako v ostatních okupovaných státech došlo k perzekuci Židů. Mezi nacionalisty a bosenskými muslimy se rozpoutali krvavé boje. Podle fašistického vedení se Bosňané museli zařadit buď mezi Srby anebo Chorvaty. Což nepřicházelo v úvahu, protože obě strany je braly jako parazity a odpad.

Partyzánům, kteří byli od roku 1941 vedeni Josipem Titem, podařilo dobít muslimskou Tuzlu. Bosňanům se Titův komunismus líbil a přidali se do řad jeho stoupenců. Po pádu Itálie a již jistému ukončení 2. světové války, uspořádali zástupci zemí Jugoslávie sněm. Ve kterém bylo rozhodnuto o uspořádání budoucí socialistické Jugoslávie, tak i o tom že Bosna je jedno z právoplatných členů a republik budoucího státu.

V nové Bosně byl rozvinut především armádní průmysl díky výhodnému strategickému postavení. Začalo budování nové dopravní infrastruktury- železnice. Sarajevo se stalo jedno z hlavních kulturních a hospodářských center SFRJ (Jugoslávie). V roce 1984 se tu konaly olympijské hry.

V roce 1980 zemřel prezident Josip B. Tito. Komunisté se začali obávat, že íránská islámská revoluce by mohla posílit revolucionáře v SFRJ. Proto stejně jako u nás, zahajovali trestní a soudní řízení jak proti politickým aktivistům, tak i proti obyčejným lidem. Souzeni byli například Alija Izetbegović a Vojislav Šešelj, kteří v budoucnu sehráli velkou roli. V SFRJ nakonec došlo k velké národní a hospodářské krizi. Chorvaté a Bosňané začali usilovat o samostatnost, ale Srbsko chtělo prosazovat svoje zájmy. Od roku 1989 se postupně SFRJ začalo národnostně rozpojovat. Do čela politické scény se dostávají Aliju Izetbegović, Slobodan Milošević a Franju Tudman. První samostatné státy vzešlé z Jugoslávie bylo Slovinsko a Chorvatsko.

S tím se Srbové nedokázali smířit a Chorvatům a Slovincům vyhlásili válku. Převážná většina bojů se odehrála na území Bosny a Hercegoviny. Následky válčení byli na životech obyvatel nevyčíslitelné, hospodářství a kultura BaH byli potlačeny na úkor válečného konfliktu.

Bosňané využili této situace a vyhlásili referendum o osamostatnění. Téměř 100% obyvatel hlasovalo pro odvázání od Srbů. Srbové samozřejmě tento návrh nepodpořili. Ale i přesto se 3. 3. 1992 stává Bosna a Hercegovina samostatným státem. Mezi státy i nadále panovala etnická nevraživost. Chorvaté, Srbové a Bosňané vstupují opět do další občanské války. Která v novodobých dějinách zatím neměla obdoby. Je neuvěřitelné na jakou míru se toto krveprolití dostalo. Byli zabíjeni děti, ženy i muži. Někdy způsobem, který s lidskostí nemá nic společného. Boje trvaly jen 3 roky. Za 3 roky byla země zpustošená, jak za celou svou existenci před válkou. Národy nakonec pochopili, že krveprolití nikam nepovede. Na mírové konferenci v Daytonu (USA) podepsali 21. 11. 1995 mírovou smlouvu. Ta vešla nakonec v úplnou platnost až v Paříži 14. 12. 1995. Válka oficiálně skončila.

Bosna a Hercegovina se stala opět samostatným státem. Díky pomoci států EU a Japonska se země vzpamatovala z válek. I když dodnes najdeme malé jizvy. V letech 1998-2006 si Bosna ustálila politickou, hospodářskou i kulturní stránku.