Historie Norska

Norsko nepatřilo vždy mezi nejbohatší a nejvyspělejší národy v Evropě, jak je tomu dnes. Naopak po většinu historie až do 19. století tomu bylo naopak. Přírodní podmínky dlouho neumožňovaly rozvoj vyspělejší civilizace na území dnešního Norska. Tato oblast tak ležela ve starověku a raném středověku mimo zájem evropských mocností. Počátky vzestupu významu Norska jsou spjaty se slovem „Viking“, která pochází ze slova „vik“ (hluboké údolí, fjord). Vikingové, severogermánského původu, byly obyvatelé dnešní Skandinávie (Norska, Švédska, Dánska), kteří v 8. – 11. století podnikaly dobyvačné nájezdy do mnoha oblastí Evropy. Vikingové se původně živili sběrem a lovem. Byli skvělými námořníky a válečníky, kteří byli obáváni pro svou krutost. Při svých loupeživých a dobyvačných výpravách používaly rychlé veslice – tzv. drakkary (dračí lodě), které díky malému ponoru vynikaly svou obratností.




Vikingské kmeny podle legendy sjednotil roku 872 Harald I. Krásnovlasý a stal se tak první králem sjednoceného Norska. Hlavním městem sjednocených Vikingů se stal Trondheim. Vikingové podnikali od konce 8. století loupeživé a dobyvačné výpravy daleko přes moře. Pro vzpamatovávající se evropská království představovaly ohromné nebezpečí. Výpravy směřovaly do celé Evropy a nejen tam. Vikingové osídlili Faerské ostrovy, Island, Grónsko, usadili se v rozsáhlých oblastech Skotska, Irska, Kyjevské Rusi a dokonce ve francouzské Normandii. Dostávali přitom nejrůznější jména – na východě se jim říkalo Varjagové, ve Francii zase Normané. Vikingové se dokonce dostali i do Severní Ameriky. Náčelník Leif Eriksson byl roku 985 (pět století před Kryštofem Kolumbem) první Evropanem, který stanul „za velkou louží“. Vikingské výpady směřovaly až do Portugalska, Španělska a nakonec i do celého Středomoří, kde dokonce založili dlouhotrvající Sicilské království. Roku 994 přijal král Olav Tryggvasson křesťanství jako oficiální náboženství. Slavná vikinská éra skončila sérií prohraných bitev koncem 11. století.

Následující století byla poznamenána občanskou válkou, morovou epidemií a významným vlivem německé Hanzy. Mocenské rošády v průběhu 14. století (mezi rivaly Dánskem, Norskem a Švédskem) nakonec vedly roku 1380 ke vstupu všech třech zemí do tzv. Kalmarské unie. Norsko však ve všech uniích, do nichž ještě později vstoupilo, bylo slabším a často opomíjeným článkem. Po rozpadu (odstoupení Švédska) Kalmarské unie roku 1521 zůstalo Norsko v unii s Dánskem. Znovu však hrálo pouze „na druhé housle“. Norové však raději byli pod nadvládou Dánů než odvěkých rivalů ze Švédska. Dlouhotrvající unie s Dánskem skončila až roku v období napoleonských válek roku 1814. Dánsko jakožto spojenec poraženého Napoleona muselo postoupit území Norska Švédsku. Norové se pokusili vyhlásit nezávislost, avšak Švédové jim v tom pomocí vojenské síly zabránili a přiměli je ke vstupu do personální unie. Ta skončila roku 1905, kdy se Norové v referendu rozhodli pro vytvoření nezávislého Norského království, které s jedním přerušením trvá dodnes. 20. století nastartovalo pomalý vzestup norského hospodářství.



Pro rozvíjející se Norsko však přišla další těžká rána. Nacistické Německo v něm spatřovalo ideální ponorkovou základnu a zároveň dychtilo po švédských zásobách železné rudy, jenž se vyvážela z norského přístavu Narvik. Norsko se tak 9. dubna 1940 stalo druhou evropskou zemí, která byla Třetí Říši napadena. Evropské mocnosti již tentokrát nezůstali nečinně přihlížet jako při německé invazi do Polska. Velká Británie se po boku Norska zapojila do marného dvouměsíčního boje s německou přesilou. Norsko bylo obsazeno a moci se ujala proněmecká vláda vedená kolaborantem Vidkunem Quislingem. Období okupace skončilo se závěrem 2. Světové války roku 1945.

Načež se nastartoval prudký ekonomický růst Norska. Ten byl podpořen objevem a rozvojem těžby ropy ze Severního moře v 60. letech. Norsko se tak rychle zařadilo mezi nejbohatší a nejvyspělejší státy světa. Dnes je Norsko největším evropským exportérem ropy. Stejně jako v dalších severských zemích se i v Norsku rozvinul štědrý sociální systém, který je postaven na velmi vysokých daních. Sociálně orientovanou politiku prosazuje Norská dělnická strana, která se u moce drží skoro nepřetržitě více než 50 let. Zajímavostí je, že Norové dvakrát v letech 1972 a 1994 odmítli v referendu vstup do Evropské unie. Norsko také dvakrát hostilo zimní olympijské hry – v Oslu 1952 a Lillehameru 1994.