Historie Nizozemska

Vznik samostatného Nizozemska je datováno do druhé poloviny 16. století. Tehdy došlo na území země k protišpanělskému povstání. Severní provincie ustavené do Utrechtské unie sesadily španělského krále a proklamovaly Spojené nizozemské provincie (1579). Nový celek byl tvořen několika historickými provinciemi: Holland, Zéland, Utrecht, Geldern, Groningen, Frísko, Overijssel a Drente. Nezávislost země byla potvrzena Vestfálským mírem v roce 1648. V čele republiky stáli dědičně místodržící z rodu oranžsko-nasavského.




Od počátku 17. století země vytvářela rozsáhlé koloniální panství (dnešní Indonésie, Srí Lanka, Jižní Afrika, Amerika), značnou část však poté ovládla Velká Británie. Území bylo po Velké francouzské revoluci obsazeno Francií. Nejprve jako Batavská republika, později jako Holandské království, v letech 1810-1814 byla země přímou součástí Francie. V letech 1814-1815, při Vídeňském kongresu, bylo vytvořeno Spojené království Nizozemska. Podobu, kterou má země dnes, získala roku 1830 po osamostatnění Belgie.

Až do roku 1890 bylo součástí Nizozemska i část Lucemburska. Nizozemsko si už od 19. století zachovávalo neutralitu, která ale byla respektována pouze v první světové válce. V roce 1940 byla země přepadena Německem a až do roku 1945 byla okupována. Konec druhé světové války také znamenal rozpad koloniálního impéria. Na základě dohod z roku 1944 se Nizozemsko stalo v roce 1948 členem Beneluxu. Roku 1949 se stala země členem NATO, 1957 členem EHS. Dnešní správní rozdělení na 12 provincií do značné míry odpovídá původním historickým provinciím.