Historie Vídně

Říční terasa při brodu přes Dunaj, v místě kde se dnes rozkládá rakouská metropole, skýtala od pradávna příhodné geografické podmínky pro osídlení, jehož počátky sahají až do paleolitu. Výraznou stopu zde zanechaly také kultury z období neolitu a doby bronzové. V 5. století př. Kr. se zde usadili Keltové, kteří založili osadu Veduina, jež se stala významným obchodním střediskem.




Patnáct let před zlomem letopočtu však území obsadili Římané, kteří zde zbudovali vojenský legionářský tábor Vindobonna. Ten tvořil jeden z nejdůležitějších bodů obranné hraniční linie Limes romanus. Při táboře brzy vyrostla i civilní osada, která získala počátkem 3. století status města. To bylo ale v následujícím století zničeno vpády germánských Markomanů.

Po neklidném období stěhování národů se město znovu vynořilo na světlo dějin v 9. století, kdy se ocitá v předpolí Východní marky Franské říše. Následujícího století se území stalo součástí německé Svaté říše římské. Císař Otto I. Veliký pak ukončil staletí trvající nejistoty, když roku 955 definitivně odrazil nájezdy kočovných Maďarů, sužujících zemi od východu. Roku 976 získal Východní marku včetně Vídně bavorský rod Babenberků, jejichž vláda dlouhá 270 let znamenala období rozkvětu. Za vévody Jindřicha II. roku 1156 bylo panovnické sídlo přesunuto z Klosterneuburgu do nedaleké Vídně, ze které pak brzy vyrostlo prosperující město. Po vymření Babenberků v polovině 13. století získal zemi český král Přemysl Otakar II., který však v rozhodující bitvě na Moravském poli roku 1278 podlehl svému protivníkovi císaři Svaté říše římské Rudolfu Habsburskému. Rod Habsburků pak třímal císařské žezlo až do roku 1918.

Do éry novověku vstoupila Vídeň roku 1493, kdy usedl na trůn císař Maxmilián. V jeho rukou se soustředila vláda nejen nad rakouskými a německými zeměmi, ale připojil také Burgundsko a Nizozemí. Jeho potomci pak získali také španělskou korunu. Habsburkové se tak stali nejmocnějším rodem Evropy. Jejich sídelní město na Dunaji je však od 16. do 17. století sužováno nájezdy Turků a morovými epidemiemi. Když roku 1683 Turci ovládali již celý Balkánský poloostrov a stanuli před branami Vídně, utrpěli zásadní a definitivní porážku. Od tohoto okamžiku se začíná zlatý věk habsburské metropole, která se v průběhu 18. století stala hlavním evropským kulturním a uměleckým centrem. Významné postavení získala zejména v oblasti hudby, neboť zde působily přední osobnosti jako byl například Mozart, Haydn nebo Beethoven. K budoucímu rozkvětu přispěla i centralizující habsburská politika, iniciovaná císařovnou Marií Terezií (1740-1780).

Důležitý historický mezník pro Vídeň představují Napoleonské války. V důsledku Napoleonovy invaze do Evropy byla zrušena stařičká Svatá říše římská národa německého. Rakouská monarchie se postavila do čela odporu proti francouzskému dobyvateli. V letech 1805 a 1809 byla Vídeň okupována Napoleonským vojskem. V letech 1814-1815 hostilo město Vídeňský kongres, jednající o podobě poválečné Evropy.



V následném tzv. předbřeznovém období, trvajícím do velké revoluce roku 1848, procházelo Rakousko vleklou stagnací. Je to doba pozvolného rozvíjení měšťanské kultury, tzv. biedermeieru. Teprve za císaře Františka Josefa I. (1848-1916) nastává ekonomický a průmyslový rozvoj, který s sebou přinesl radikální společenské a kulturní změny. Vídeň tzv. gründerské éry se zbavuje hradeb, na jejichž místě vyrůstají monumentální budovy moderních správních, kulturních a vzdělávacích institucí. Monarcha se však spíše bránil novodobým vymoženostem a pro jeho vládu jsou charakteristické pozvolné ústupky namísto rozhodných činů. Jedním z nich je i Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867, ustavující sousední Uhry za rovnoprávnou součást nově vytvořeného Rakousko-Uherska. Stupňující se vnitřní rozpory rozsáhlého mnohonárodnostního státu vyústily v první světovou válku, jež s sebou přinesla zánik stárnoucí říše, nazývané „obr na hliněných nohách“. Vídeň již nikdy nedosáhla takového kulturního rozmachu a prestiže, jaký zažívala v atmosféře fin de siècle a jaký se nesmazatelně zapsal do její tváře.

Roku 1918 ustavená Rakouská republika se vzmáhala pomalu, a není tedy divu, že byla roku 1938 připojena k fašistickému Německu. Na nacistický teror doplatili zejména početní vídeňští Židé, z nichž se většina stala obětí holocastu. Těžké ztráty utrpělo hlavní město i při osvobozování Rudou armádou. Sovětská vojska opustila zemi teprve roku 1955. Teprve tehdy začalo nové období prosperity. Po pádu železné opony nastala doba přílivu zahraničních investic a rozsáhlé modernizace města, neboť z metropolí bývalého západního bloku leží Vídeň nejblíže postkomunistickým zemím, a představuje tak jakýsi most mezi západem a východem.