Architektura Vídně

Ačkoli vás při příjezdu do Vídně uvítají skleněné mrakodrapy, přenesete se v ulicích vnitřního města do 18. a 19. století. Atmosféru Vídně vytvářejí zdobné barokní paláce a rozmanité budovy historizujících stylů. Na památky pocházející ze starších dob narazíte jen ojediněle. Pozůstatky velkého římského města dnes najdete pouze pod úrovní zemského povrchu v západní části městského jádra. Na slavnou dobu rozkvětu středověkého města za Babenberků, spadající především do druhé poloviny dvanáctého a začátku třináctého století, upomíná zejména mohutné dvouvěžové průčelí dómu sv. Štěpána.




Nejstarší sakrální stavbou Vídně dochovanou v úplnosti je pak románský kostelík sv. Ruprechta z 12. století. K nejvýznamnějším gotickým památkám náleží opět Svatoštěpánský dóm, jehož velký prosvětlený chór, bohatě zdobená jižní brána a věž s vysokou jehlancovou střechou, tvořenou křehkou kamennou krajkou, patří k mistrovským dílům vrcholné fáze gotického slohu. Na výstavbě věže se podíleli tvůrci pocházející z pražské parléřovské huti. Architektonickým klenotem tohoto období je rovněž kostel Panny Marie Na Břehu (Maria am Gestade). S nejkrásnějšími renesančními památkami se setkáme zejména v komplexu Habsburské rezidence zvané Hofburg.

Během 16. a 17. století byl rozvoj Vídně značně omezen, neboť byla zaměstnána obranou proti útokům Turků. Po jejich definitivní porážce roku 1683 vypukla horečná stavební činnost. Zatímco dosud se město muselo tísnit výhradně uvnitř mohutných hradeb, nyní mělo k dispozici rozlehlé nezastavěné plochy ve svém předpolí. Šlechtické rody se předháněly v budování reprezentativních městských paláců a přepychových letních rezidencí a letohrádků za branami Vídně. Z císařského Hofburgu se stalo rozlehlé barokní sídlo s řadou nádvoří. Velká část ambiciózního architektonického projektu byla přitom realizována až na přelomu 19. a 20. století. Nové křídlo s knihovnou pak patří k vrcholným dílům evropské architektury.

Podobně i habsburské letovisko Schönbrunn vás ohromí svou velkolepostí, ačkoli je jen značně redukovanou variantou původního návrhu. Důmyslně komponovaný park s řadou pavilonů, fontán a soch vám připomene slavné Versailles. Evropskou raritou je letovisko Belveder, které sestává ze dvou výstavních zámeckých budov, situovaných na opačných koncích rozlehlého parku. Značně monumentální výraz mají také městské paláce dvou nejmocnějších rakouských šlechtických rodů – Schwarzenbergů a Liechtensteinů. Pokud se chcete nechat uchvátit působivým centralizovaným barokním prostorem, navštivte chrámy sv. Karla Boromejského, sv. Petra nebo Panny Marie Pomocné (Maria-Hilf-Kirche). Všechny jmenované stavby vesměs navrhovali dva největší rakouští architekti: Lucas Hildebrandt, pro jehož tvorbu je typická neobyčejná dynamičnost tvarů a rafinovaná dekorativnost, a Johann Bernhard Fischer z Erlachu, tvůrce velkolepého rakouského „císařského stylu“, který naopak směřoval k vyváženému a uměřenému klasickému výrazu.

Pro první polovinu 19. století je typický strohý klasicismus, vyjadřující osvícenskou orientaci rakouských panovníků. Druhá polovina věku, která je dobou kulminující průmyslové revoluce a ekonomického vzrůstu podnikatelské vrstvy buržoazní společnosti, se oproti tomu vyznačuje obrovským stavebním rozvojem a neobyčejnou rozmanitostí historizujících stylů. Cesta k tomuto rozmachu se otevřela velkou revolucí roku 1848. Rozhodujícím impulsem pak bylo rozhodnutí učiněné Františkem Josefem I., který nechal roku 1857 zbourat městské hradby, čímž se uvolnil prostor pro výstavbu reprezentativního městského okruhu (Ringstrasse). V následujících třech desetiletích zde postupně vyrostly dvě desítky monumentálních veřejných budov. Nalezneme zde pohromadě všechny historické stavební slohy od řecké antiky přes gotiku a renesanci až k baroku, přičemž je ale každá stavba originální.



Stavební rozvoj gründerské doby vyvrcholil secesí a ranou modernou. Předním představitelem tohoto směru je profesor Akademie výtvarných umění Otto Wagner, jehož dílo ovlivnilo architekturu celé Rakousko-uherské monarchie. K jeho nejslavnějším dílům, obdivovaným pro svou střídmost mladou generací architektů, patří Poštovní spořitelna a kostel sanatoria Steinhof. Nepřehlédnutelné jsou i Wagnerovy malebné stanice metra zdobené rostlinnými motivy. Autorem pavilonu sdružení Secese, které se ustavilo roku 1897 po vzoru mnichovského Jugendstilu, je architekt Joseph Maria Olbrich. Ten navrhl prostou stavbu s velkou kulovitou kupolí sklenutou ze zlatého listoví. Kromě toho je také autorem vídeňského dopravního systému a budovy nádraží Westbahnhof. Z členů Secese byl zastáncem nejpřísnějšího geometrického stylu Josef Hoffmann, který projektoval sanatorium v Purkersdorfu. Stranou hnutí stál Adolf Loos, jehož obchodní dům na Michalském náměstí byl meziválečnou avantgardou oslavován jako první funkcionalistická stavba.

Konec první světové války nepřinesl Rakousku nic dobrého. Jedním z hlavních stavebních úkolů se stalo sociální bydlení. Nejproslulejší je gigantické sídliště Karl-Marx-Hof z let 1927-30, které se skládá z podlouhlých bloků spojených monumentálními branami do jednoho souvislého pásu o délce 1 km. Je tak největší obytnou budovou v Evropě. Podobnými projekty si město vysloužilo přezdívku „Rudá Vídeň“. V průběhu dvacátých a třicátých let bylo vystavěno až 60 000 bytů.



Ještě větší ránu uměleckému rozvoji Rakouska přinesla druhá světová válka. Teprve od sedmdesátých let se setkáme s výraznějšími tvůrčími osobnostmi, které byly inspirativní i za hranicemi. Patří k nim v první řadě průkopník postmoderny Hans Hollein, autor řady osobitých vídeňských luxusních obchodů a barů. Jeho nejznámějším dílem je obchodní dům Haas Haus stojící v samém centru historického města, jehož fasáda vyvolává zdání, jako by se odlupovala. Záměrná deformace je charakteristická zejména pro vídeňský ateliér Coop Himmelb(l)au, z jejichž tvorby stojí za pozornost například střešní konstrukce jednoho z běžných historizujících domů, která jakoby se pod úderem blesku řítila dolů. Evropskou raritou je jednoznačně dílo Friedensreicha Hundertwassera, architekta s nezvyklou mírou imaginace a hravosti, který navrhuje domy roztodivných tvarů a pestrých barev.

Pád železné opony přitáhl do Vídně nejen zástup zahraničních investorů, ale i světově proslulé architekty. Pražané znají především Jeana Nouvela, který projektoval přestavbu obřího cihlového válce bývalého plynojemu z 19. století na komplex sdružující obytnou, nákupní a rekreační funkci. Renomovaná britská architektka Zaha Hadid, jejíž tvorba se zařazuje k dekonstrukci, se ve Vídni zapsala návrhem obytných domů ve čtvrti Spittelau. Nová výstavba výškových budov se soustřeďuje zejména na severu města na břehu Dunaje, kde vyrůstá supermoderní Millenium City. Svými 202 m mu dominuje nejvyšší budova ve městě, tzv. Millenium Tower.

Nejrozsáhlejší vstup současné architektury do samého středu města znamenala přestavba bývalých barokních dvorních koníren a pozdějšího veletržního centra na Muzejní čtvrť (MuseumsQuartier), ve které se nachází na 50 různých muzeí, divadel, uměleckých studií a dalších prostor sloužících převážně k prezentaci moderního a současného umění. Poslední architektonickou novinkou je přestavba mezinárodního letiště Schwechat.