Historie Lotyšska

Informací o rané historii Lotyšů máme velmi málo. Oproti sousedním baltským státům nevytvořili nikdy vlastní stát (samostatným státem se stali až po první světové válce). Vzhledem k absenci státního útvaru se o území nikdo moc nezajímal. Lotyši u pobřeží bojují v 7. století s Vikingy, východní Lotyši bojují v 9. století se Slovany, kteří si je částečně podmaní. V 13. století můžeme rozeznat kmeny Kurů (u pobřeží), Livů (kolem Rižského zálivu), Sélů, Zemgalů a Latgalů (na východě). Evropané se snaží o katolizaci baltských národů, 1198 je vyhlášena křížová výprava a 1201 je založena Riga vyslancem brémského arcibiskupa.



Od roku 1202 zde působí řád Mečových rytířů, dobyjí značnou část země. Zakladatel ligy složí hold říšskému králi a Livonsko se stane lénem Velkoněmecké říše. Po zániku řádu Mečových rytířů nastoupí řád Livonských rytířů (odnož Německých rytířů). Stále přibývají další podrobené oblasti, vzniká tzv. Livonská konfederace (spadá sem i Estonsko). Většina obyvatel zůstává baltského původu, ale aristokracie je německá. Dominance německé šlechty vydrží do 19. století. Kromě rytířského řádu má velkou váhu i rižský arcibiskup a hanzovní město Riga. Když Němečtí rytíři (bez účasti těch livonských) prohrají 1410 u Grünwaldu (čímž se jejich sát stane lénem polské monarchie), moc rytířů obecně klesá. V tzv. třináctileté válce Litevci porazí i livonské rytíře, ti musí bojovat i s Rusy. 1561 je rozhodnuto, že Livonsko bude nadále lénem polského státu (se zachováním privilegií německé šlechty), končí tím konfederace. Livonsko je rozděleno na dva celky – Kuronsko (svěřeno dědičně poslednímu velmistru livonských rytířů) a zbytek Livonska (přímo podřízeno polskému králi). Livonskou část polský král Štěpán Báthory 1582 včlení do Polska, během třicetileté války 1620 většinu Pobaltí obsadí Švédové (Latgalsko zůstává polské – proto tam je dodnes více katolíků, je zabráno až během prvního dělení Polska 1772 Kateřinou I., pak se stává přímou součástí Ruska na rozdíl od Livonska, i nevolnictví je tam zrušeno později).

Během severní války se Švédsko 1721 Estonska i Livonska musí vzdát ve prospěch Rusů. Kuronskému vévodství se zpočátku vede dobře, dokonce získá v Gambii a na Tobagu na několik let kolonie. Severní válka znamená úpadek i pro Kuronsko, když vymře vévodský rod, carevna prosadí na trůn rod Bironů (z rodu pochází mj. Kateřina Zaháňská z Babičky). 1795 je Kuronsko při třetím dělení Polska připojeno k ruské říši. Jako v té době už celé dnešní Lotyšsko. Car tu zruší nevolnictví dříve než ve vlastní říši, ale pro podřízené rolníky se toho moc nezmění, stále dřou pro německé statkáře. Koncem 19. století je prováděna rusifikace, moc Němců se snižuje. Roste počet lotyšských obyvatel, snižuje se počet Němců. Začínají se rozvíjet politické strany. Revoluce 1905 v Livonsku probíhá ještě odbojněji než v samotném Rusku, stávkuje hlavně venkov a vypálí několik set zámků a šlechtických sídel, v Rize dav útočí na vězení. Řadu oblastí ovládnou Lotyši. Generál Orlov obnoví pořádek, je zabito několik tisíc osob a další jsou vysídleni. V nové ruské dumě mají baltské národy zastoupení malé. V první světové válce Lotyši podporují Rusko, 1915 Němci obsadí část Kuronska, oblast germanizují. V ruské armádě působí tzv. lotyšští střelci (mají v Rize náměstí). V neokupovaných částích jsou založeny zárodky budoucího sněmu. Brest-litevský mír Němcům okupaci usnadní, zaberou Pobaltí až k Talinnu.

Po válce se obnoví národní rada, která vznikla v neokupovaných oblastech během války. 18. 11. 1918 je vyhlášena nezávislost s premiérem Ulmanisem. Koncem roku východ země obsadí Rusové a vyhlásí sovětskou republiku, koncem roku 1919 Lotyši s pomocí Spojenců nezávislost obnoví. Prvním prezidentem nezávislé země se stane Čakste. Každé tři roky se konají volby, konflikty stran jsou velké. Problémem jsou také menšiny. Pozemková reforma vyvlastní velké pozemky, ty pak vláda přerozděluje dál. 1934 provede Ulmanis převrat, chopí se moci v zemi, rozpustí sněm i strany (jeho vláda má sice fašistické rysy, ale nikoho nezabije).



V počátcích druhé světové války vyhlašuje Lotyšsko neutralitu a smlouvu o neútočení s Německem. 5. 10. 1939 je stát nucen přijmout ruské vojáky „na obranu proti Němcům“. Stejně jako u nás dodnes probíhají diskuse, jestli nebylo lepší odmítnout, ale armádu téměř neměli a opevnění bylo pouze na západě. 17. 6. 1940 je Lotyšsko obsazeno ruskou armádou, je vyhlášena Lotyšská sovětská republika, která je začleněna do SSSR. Začne boj s kulaky, deportace, začíná se tvořit odboj. 1. 7. 1941 Lotyšsko zaberou Němci (k údivu Západu jsou často dokonce vítáni), soustředí se hlavně na židovské obyvatelstvo – cca 70 000 zabitých Židů + dalších 20 000 jiných obyvatel. Někteří Lotyši se dostanou do odboje, další vstoupí do jednotek SS. V říjnu 1944 se vrátí Sověti, zhruba 200 000 Lotyšů uteče spolu s Němci. Nastanou deportace (30 000 + 90 000 vojáků), probíhá rusifikace, združstevňování. KSL nikdy nezíská velký počet členů, i vedení je spíše ruské. Přichází půl milionu Rusů a Bělorusů. Buduje se strojírenský a chemický průmysl.

Po pádu Stalinova kultu osobnosti se mohou vracet vysídlení Lotyši, rodí se myšlenka národního komunismu, dojde k zlidšťování poměrů, do roku 1959. Obyvatelstvo se nebouří, je pasivní. Průmysl se začne orientovat více na lehčí elektrotechnický průmysl (Lotyšsku vlastní). V 80. se začne projevovat celková hospodářská krize (jako v celé sovětské oblasti). V 80. letech má Lotyšsko nejnižší zastoupení vlastní národnosti v celém SSSR – 52 % v roce 1989. Koncem 80. let se začínají rozvíjet lidová hnutí.


4. 5. 1990 Lotyšsko vyhlásí nezávislost, setká se s ruským odporem. Je zdůrazněna kontinuita s předválečnou republikou. Konají se svobodné volby, tvoří se koalice, ale žádná vláda dlouho nevydrží. Největším problémem zůstává silná ruská menšina, 400 000 cizinců tu zůstane, aniž by o občanství požádala.